Nejprestižnější evropská fotbalová soutěž se hraje od roku 1955, tehdy pod názvem Evropský pohár (nebo také PMEZ neboli Pohár mistrů evropských zemí) a prvně se radoval z vítězství Real Madrid. Až do roku 1991 se hrálo vyřazovacím způsobem. Sezóna 1991/92 je vnímána jako nultý ročník Ligy mistrů, jelikož se poprvé objevila skupinová fáze. Tehdy ve Wembley triumfovala Barcelona. A od té doby se vyvíjela Liga mistrů do formátu, jak jej známe nyní. Nejvíce trofejí si připsal Real Madrid a to celkem 11. Zatím 5 má na kontě FC Barcelona.
Výše uvedené je pro většinu fanoušků fotbalu známý fakt. Ale nebyl by to Real Madrid, aby vše bylo tak, jak je všeobecně vnímáno a nebyli by to Katalánci, aby na to neupozornili. Vyhrál skutečně Bilý balet 11x? První ročník PMEZ se uskutečnil v sezóně 1955/56 a trofej bral madridský celek s Di Stéfanem, Gentem a dalšími hvězdami. Ve finále porazili 4:3 Stade de Reims. A právě okolnosti tohoto úvodního turnaje vyvolávají mnoho otazníků. Už jen tím, že v době vzniku nebyl uznán organizací UEFA.
Samozřejmě každá soutěž má nějaký vývoj. Probíhající EURO se také v počátcích hrálo systémem play off, kde se závěrečného turnaje účastnily pouze 4 reprezentace. Až později vznikly skupiny, nejprve 2, poté 4 a nyní 6. Lze ovšem konstatovat, že vždy se ho účastní týmy na základě předem jasného klíče, tj. postoupí z kvalifikace, vyhrají baráž, jsou pořadatelem apod.
I Liga mistrů má jasně stanovena pravidla a byly určeny i pro předchůdce v podobě Evropského poháru. Kromě toho, že Pohár mistrů byl soutěží mistrů jednotlivých zemí a případného obhájce, je v regulích logicky uvedeno např. i to, že soutěž má předem stanovené termíny zápasů (resp. jednotlivých kol), a že jednotlivé dvojice jsou losovány.
Novinář Jacques Ferran z francouzského deníku L’Equipe v minulých letech prozkoumával okolnosti právě prvního triumfu Realu Madrid, prvního setkání 16 účastníků v Paříži a jak se ukázalo, ani jedno z výše uvedených nebylo dodrženo. To samozřejmě nezůstalo bez odezvy jak madridských, tak katalánských deníků.
Evropský pohár 1955/56 totiž nebyl turnajem 16 ligových mistrů z jednotlivých zemí, ale soutěží 16 pozvaných týmů. Z uvedeného počtu mělo ligový titul v držení pouze 7 týmů, tj. méně než polovina a to: Real Madrid (Španělsko), AC Milán (Itálie), Rot-Weiss Essen (Německo), Aarhus (Dánsko), Stade de Reims (Francie), Anderlecht (Belgie) a Djurgårdens (Švédsko). Kromě Sovětského svazu, který se neúčastnil z politických důvodů, odmítl hrát mistr Portugalska, tehdy silného Maďarska, Anglie, Jugoslávie, Švýcarska, Skotska, Nizozemska, Rakouska nebo Řecka.
Mnoho let probíhá losování před televizními kamerami. Neustále se hovoří o manipulaci a vyjádření exprezidenta FIFA, Josepha Blattera, o nahřívání a zmrazování losovacích míčků, důvěryhodnosti nijak neprospělo. Přesto ale jde o los. V PMEZ 1955/56 se nic takového nestalo. Silnější týmy si vybíraly ty slabší. „Zástupci silných týmů se sešli a řekli si, s kým chtějí hrát. Stade de Rems zvolil dánský celek, Real Madrid chtěl jet do Švýcarska s ohledem na přítomnost královské rodiny, která tam pobývala,“ popisuje události Ferran i s dodatekm, že k Švýcarsku měla blízko FC Barcelona a i její zástupci tam v té době byli.
Díky nelosování Stade de Rems potkal ligového mistra v Poháru mistrů až ve finále. A tím byl Real Madrid. Ten po dvou výběrech slabých soupeřů musel v semifinále čelit mistrovskému AC Milan. Ale v prvním kole zvolil Servette Ženevu, která ve Švýcarské lize 1954/55 skončila až na 6. příčce a přesto hrála Evropský pohár.
Dnes je na začátku sezóny jasně daný kalendář termínů, předem je známo, kdy se hraje které ligové kolo, Liga mistrů atp. To tehdy samozřejmě nebylo možné. Ovšem v téže době, kdy vznikl Pohár mistrů, se objevil i druhá evropská soutěž, tzn. Veletržní pohár. Ačkoliv i ten se měl odehrát v rámci jedné sezóny, již první ročník se natáhl na 3 roky. Důvod byl prostý. Nenašly se data zápasů, které by vyhovovaly oběma soupeřům v daném kole a tak se zápasy posouvaly. To samozřejmě mělo i mnohá negativa.
Jenže v úvodním roce Evropského poháru datum zápasu vybíraly silnější týmy, stejným způsobem, jako si vybíraly soupeře. A tak se stalo, že Partizan Bělehrad hrál v Madridu 25. prosince, 2 dny po svém ligovém zápase a prohrál 4:0. Avšak takových případů bylo více i u dalších týmů. „Existují jednoznačné důvody, proč tento turnaj nepovažovat za platný,“ domnívá se Ferran.
Zajímavé jsou výše uvedené pochybnosti právě v porovnání s již zmíněným Veletržním pohárem neboli Pohárem veletržních měst. Toho se neúčastnily kluby jako takové, ale výběr hráčů z jednotlivých měst. Ačkoliv v drtivé většině případů zastupovali dané město fotbalisté jednoho klubu, Barcelonu hráči FC Barcelony, atd.
Nelze přehlédnout, že některé týmy, které odmítly se účastnit Poháru mistrů, ač na to měli právo, dali přednost Veletržnímu poháru. Např. tehdejší anglický mistr, Chelsea, vyslala své svěřence do výběru Londýna. Stejně se zachovali i mistři z Rakouska, Švýcarska i Jugoslávie. Soutěž se již tehdy uskutečnila v rámci 4 skupin a dále tradičního play off.
Aby termíny vyhovovali všem účastníkům, protáhl se turnaj na 3 roky, již ve skupinové fázi uběhlo mezi prvním a druhým kolem přes půl roku. Nakonec v něm triumfovala Barcelona, když ve finále porazila Londýn po výsledcích 2:2 a 6:0. Pokud porovnáme účastníky Veletržního poháru a Poháru mistrů, byly týmy z Veletržního v ligových v tabulkách 1954/55 výše postavené. „Za Ligu mistrů by se více mohl považovat první Veletržní pohár, než první Evropský pohár, " zamýšlel se v deníku Sport novinář Miguel Sofer.
Zdroj: jakub19.wordpress.com, sport.es
