Za pár dní, přesně řečeno 17. května, uplyne 20 let od bájného finále proti Arsenalu. Barcelona tehdy v Paříži slavila druhou trofej v Lize mistrů, kterou jí vítězným gólem vystřelil Juliano Belletti. Současný kouč Barçy Atlètic na slavné okamžiky zavzpomínal v rozhovoru pro Barça Magazine. Kompletní verze interview bude zveřejněna po vydání nového čísla.
Co se ti jako první vybaví, když si vzpomeneš na ten gól v Paříži v roce 2006?
„Moje oslava, plná emocí, a také to, že mi tom dni říká tolik lidí po celém světě (úsměv). Pamatuji si, jak jsem si klekl a zakryl si obličej rukama… V televizi to vždycky ukazují ve zpomaleném záběru… Byla to záplava emocí. Dal jsem gól ve finále Ligy mistrů, přitom jsem nebyl přece žádný střelec!”
Jak si pamatuješ okamžik těsně před střelou? Co ti běželo hlavou?
„Jako obránce se vždy snažíte dostat dopředu, abyste mohl přihrát. Takže když jsem dostal míč od Larssona, první věc, na kterou jsem myslel, bylo zpracovat ho a přihrát zpět. Ale silně pršelo, já měl docela velkou rychlost a byl jsem velmi blízko postranní čáry, takže mi nezbývalo než vystřelit...”
A tvá střela proletěla Almuniovi mezi nohama a skončila v síti.
„Když jsem si míč zpracoval v pokutovém území, jeden obránce se natahoval, aby mi zablokoval střelu. Kvůli rychlosti celé akce jsem se soustředil spíš na míč než na branku. A ano, nakonec míč proletěl Almuniovi mezi nohama a skončil v síti.”
Uvědomoval sis v tu chvíli, že děláš něco, co se zapíše do historie Barçy?
„Když jsem ještě pořád hrál, tak ne. Zbývalo deset minut a Arsenal měl čisté gólové šance, jednu měl Thierry Henry, kterou Valdés zachránil. Když jsme na hřiště přišli Larsson a já, změnili rázem defenzivní strategii. Potom, za stavu 2:1, jsme se my čtyři v obraně (já, Puyol, Márquez a Gio Van Bronckhorst) rozhodli netlačit příliš dopředu, protože jsme neměli v záloze žádné defenzivně laděné hráče. Snažili jsme se udržet výsledek.”
Co ti řekl Frank Rijkaard předtím, než jsi nastoupil za stavu 1:0, abys zkusil zvrátit průběh zápasu?
„Rijkaard věděl, že jsem ofenzivní obránce, a tak mě před střídáním požádal, abych se po pravé straně posouval dopředu a snažil se vytvářet šance z postranní čáry. To samé po mně chtěl i ve čtvrtfinále proti Benfice a v semifinále proti AC Milán. Prohrávali jsme, oni měli vyloučeného hráče a byli ve středu hřiště velmi kompaktní. Museli jsme to tedy zkusit po křídlech. A tak jsme to otočili: první gól padl zleva a druhý, po akci s Larssonem, zprava.”
Jak s odstupem času hodnotíš význam toho gólu na své osobní úrovni?
„Naučil jsem se, jak moc se vyplatí pracovat pro tým. Do 15 let jsem byl futsalovým brankářem, neměl jsem výjimečný přirozený talent pro fotbal, takže jsem si musel vymyslet něco, čím bych byl pro tým užitečný. A to byla práce pro tým. Ta myšlenka mi zůstala dodnes. Říkám svým dětem a hráčům, že musí svůj talent dát do služeb týmu.”
Nyní trénuješ hráče, kteří se ještě nenarodili nebo byli velmi malí, když jsi ten gól vstřelil. Co bys chtěl, aby si nové generace fanoušků Barçy z toho gólu a celého týmu vzaly?
„Ten gól ze mě udělal hrdinu a fanoušci Barçy po celém světě mi za to děkují. Ale já vždycky říkám, že jsme měli neuvěřitelný tým. Valdés v brance, Puyol a Rafa (Márquez) ve středu obrany, ve středu hřiště Edmílson, Iniesta, Deco, a v útoku Ronaldinho, Samuel (Eto’o), Giuly, po mém boku… V roce 2006 jsme vrátili radost tomuto klubu, který se vždy snažil o styl hry, který lidi baví. Takže hráčům, které trénuji a kteří v roce 2006 ještě nebyli na světě nebo byli velmi mladí, říkám: 'To byl ale tým!' Tu Ligu mistrů jsme vyhráli, protože jsme se řídili hodnotami Barçy: velkým úsilím, velkou ambicí se zlepšovat, velkou pokorou, abychom pochopili, že k dosažení cílů je třeba pracovat, a velkou týmovou prací od prvního dne. Já jsem dal gól, ale skutečným protagonistou té Ligy mistrů byl tým.”
zdroj: Fcbarcelona.com
foto: Fcbarcelona.com
Diskusia