V posledním období nehraje Barcelona stylem, na který by byli fanoušci zvyklí, navíc se k tomu přidávají i nelichotivé výsledky. Většina lidí namítá, že obrana soupeře je na tradiční styl tiki-taka připravená a musí se zkoušet nové varianty. To je do jisté míry pravda, ale velká část viny je na samotných hráčích Blaugranas.
Od odchodu Pepa Guardioly z pozice hlavního trenéra A týmu kvalita hry hodně klesla. Ještě Tito Vilanova se snažil styl tiki-taka udržet, ale z krásných kombinačních akcí se stal boj o co nejvyšší procento držení míče. To se přeneslo i do součastné éry trenéra Gerarda Martina, který se neustále snaží vnést do hry Katalánců nové prvky, otázkou je, jak moc jsou tyto změny prospěšné pro kvalitu i krásu samotných zápasů. My se společně podíváme na největší problémy, které se od dob Josepa Guardioly objevily.
1. Útok
Dříve byla hra založena na uvolňování klíčových hráčů, což byli především Lionel Messi a David Villa, kteří následně nikým nebránění mohli zakončit do prázdné brány a nebo se osamoceně řítili tváří v tvář brankáři soupeře.
Obrázek, který vidíte, krásně zachycuje styl, který Pep Guardiola preferoval. Analýza primárního pohybu hráčů pochází z ligového zápasu se Sevillou, který skončil výsledkem 5-0 pro Barcelonu. Nyní přímo k popisu hry...
Při přechodu do útoku se formace Barcy měnila z klasického 4-3-3 na 3-4-3 nebo 3-3-4. Dani Alves vyrazil po pravé straně podporovat útok, čímž se obrana zúžila na počet tří hráčů - Pique, Puyol a Abidal.
V záloze zůstal mírně vzadu Sergio Busquets, který měl zachytávat případné protiútoky soupeře. Xavi se stal hlavním mozkem útoku a rozdával přihrávky všude, kam to jen bylo možné. Z Andrése Iniesty se stal další útočník, což mu umožnil Pedro, který roztahoval hru do šířky tak, aby se otevřel co největší prostor mezi bránícími hráči.
Nyní přichází ta nejdůležitější fáze: Lionel Messi na pozici "falešné devítky" se stáhl mírně dozadu, což mu umožňovalo rychlý výpad do soupeřova pokutového území. Je to až neuvěřitelné, ale největší práci odvedl David Villa, který svým náběhem do strany nalákal obránce a odkryl tak prostor pro Messiho.
Největší rozdíl je samozřejmě v pohybu. Hráči Barcy se dříve více nabízeli pro přihrávku za obranu, ale i pouze do prostoru a ulehčovali tak záložníkům práci s vymýšlením nějaké klíčové přihrávky. Dalším důležitým faktorem je počet hráčů tzv. rozbíjejících obrannou řadu soupeře a tlačících se do pokutového území. Dnes jsou hráči více statičtí a nejspíš doufají, že se ten gól vstřelí sám.
Navíc jedinými dvěma hráči, kteří se snaží proniknout obranou jsou Lionel Messi, Andrés Iniesta a někdy se k nim přidá i Cesc Fábregas. Křídelní hráči jako Alexis, Pedro nebo Neymar jsou doslova přibití k postranní čáře a mají jen málo šancí se dostat do vápna. A pokud se tak stane, tak akce stejně většinou končí centrem do prostoru, kde se nachází Leo Messi a dva dvoumetroví stopeři.
2. Obrana
V posledních letech je obrana Barcelony v obravdu tragickém stavu. Javier Mascherano se poměrně úspěšně přeučil z postu defenzivního záložníka na stopera, jenže nemá potřebné parametry k bránění standartních situací, oproti tomu ale disponuje velkou rychlostí. Velké výkyvy formy, kdy jednou zahraje fantasticky a podruhé dělá jednu chybu za druhou, jsou opravdu noční můrou všech culés. Mladý Marc Bartra nemá potřebné zkušenosti a naopak zkušený Carles Puyol neustále bojuje se zraněními a navíc už má svoje roky.
Jenže obrana není jen práce samotných stoperů, ale také zálohy, která musí defenzivní hráče dostatečně podporovat, aby nedocházelo k přečíslení. To se ale neděje. Xavi Hernández se už zpět nevrací tolik jako dřív, nemluvě o Iniestovi nebo Fábregasovi. Je to podstatný rozdíl, protože kdyby efektivně bránili dva hráči navíc, hned by to vypadalo jinak.
Zde je ukázka statické obranné činnosti Barcy ve finále Ligy Mistrů 2011 proti Manchesteru United. Mírně vysunutí krajní obránci zajišťovali prostor kolem postranních čar, zatímco stopeři si hlídali střed hřiště. Sergio Busquets vyplňoval prostor mezi záložní a obrannou řadou, a když bylo potřeba, zastoupil v defenzivní činnosti kteréhokoliv hráče. Villa, Pedro a Xavi se stáhli těsně před Sergia Busquetse a vytvořili tak dvojitou linii bránících hráčů. Messi a Iniesta měli za úkol pressovat rozehrávku soupeře, ale o tom později.
Logicky lze odvodit, že vznikla formace 4-1-3-2, respektive 4-1-4-1, což Barceloně dávalo obrovskou výhodu z pohledu bránícího týmu. Dnes je nejčastějším obranným rezestavením 2-3-4-1. Dani Alves a Jordi Alba zůstávají příliš vysunutí nebo se nestíhají vracet, a tak se přidávají do řady k Sergiu Busquetsovi. V záložní řadě zůstávají dva tvořiví záložníci a křídla s tím rozdílem, že křídla a jeden ze středních záložníků bezhlavě napadá rozehrávku soupeře, čímž se dostáváme do formace 2-3-1-4. Důvod? Leo Messi většinou není v pressování tak aktivní a spíše čeká, co se stane.
3. Pressing
O napadání obrany soupeře jen krátce. Jediný a asi největší rozdíl je v organizaci. Opět se musíme ohlednout zpět a přiznat si, že pressing za Pepa Guardioly byl o něčem jiném. Hráči vyráželi napadat v pravou chvíli a především ve větším počtu. Dnes se dopředu vydá jeden hráč, který si naivně myslí, že míč vybojuje. Od nástupu Gerarda Martina na lavičku Barcy můžeme vidět určité zlepšení, ale pořád to není ono.
Opět nám jako příklad poslouží taktická analýza z finále Ligy Mistrů 2011 proti Manchesteru United. Hráči ihned po ztrátě míče vytvořili tlak na místo, kde soupeř v dané chvíli míč držel. Tím byli hráči soupeře donuceni k dlouhému míči, odkopu nebo ke ztrátě. Opět je to jen o organizaci, pohybu a chuti hrát pěkný fotbal.
Mnoho lidí nemá rádo, když se vracíme k dokonalé minulosti, ale položte si otázku: Neměli by se trenéři i hráči tou "dokonalou minulostí" inspirovat?
Zdroj: Vojta
Foto: www.google.com, internet
